Jenže teď se to zase vrátilo do "normálu". Nechtěl jsem to sem předtím psát, ale když jsem odjížděl do školy, tak jsem se netěšil vůbec. Na školu ani trochu, na tu únavnou cestu taky ne a z myšlenky na večírek s bandou spolužáků mi taky trochu vstávaly vlasy hrůzou. Konejšil jsem se jen tím, že to aspoň všechno bude v Olomouci, kde to mám rád.
Asi tuším, jak to netěšení vzniklo...Pokud jde o školu, může za to zápis. Zápisy nemám rád. Je to takový zvláštní den, kdy se hodné paní ze studijního (asi oddělení nebo odboru...já nevím, běžně se totiž říká jen "ze studijního", nebo "na studijním") promění v nevrlé, otrávené saně, které vám dávají najevo, jak moc jim komplikujete život. Celý rok vám s čímkoliv pomohou, ale během zápisu jsou horší než úřednice na poště.
A já se na zápis netěšil o to víc, že jsem měl takový malý problém. Sice jsem všechny studijní povinnosti splnil a nasbíral dostatečný počet kreditů, ale v indexu jsem měl zapsáno sotva polovinu z toho. Když studuju dálkově, tak nemám moc času někde nahánět profesory s indexem, zvlášť když skoro polovina kantorů jsou externisti. Tak jsem se strašně bál, jak se tohle asi vyřeší v den, kdy na studijním panuje neochota.
Tohle mi pěkně dokázalo znechuitit dopředu tu školu a vlastně i těšení se na večírek, poněvadž jsem měl strach, že se všichni budou chtít bavit jen o té škole, na kterou jsem se snažil raději nemyslet.
A dopadlo to všechno zase podle těch paradoxů. Na studijním se to snadno a lehce vyřešilo, paní ze studijního měly extra dobrou náladu, smály se a pomáhaly mi. Bylo to snad poprvé, co mě zápis bavil. A pak mi přišlo strašně líto, že už to mám všechno vyřízené.
Večírek byl taky úžasný...z těch olomouckých určitě nejlepší. Padlo během něj spoustu hlášek, kterými se teď vzájemně oslovujeme, děsně se u toho řehtáme, a jen my víme, co to znamená...prostě jako puberťáci...přitom já jsem v té partě jeden z nejmladších :-) Kdyby ve čtyři hodiny ráno nezavíraly kolej, na které jsem se na poslední chvíli ubytoval, asi bych v klubu, kde měli úžasný juke-box, seděl až do začátku školy...Na kolej jsem doběhl minutu před čtvrtou, bylo zamčeno a na vchodu visela cedule od kolejbáby "Do 4.30 hodin jsem na obchůzce." Tak jsem si tam sednul a pozoroval brzké hanácké ráno. Do postele se tak dostal až v půl páté a v sedm jsem zase vstával. Z usínání si pamatuju jen to, že na koleji musel být v proudu ještě jiný večírek, protože se ozýval velký řev a do toho hrála písnička "Já se načančám." Na to jsem si vzpomněl ráno, když před zrcadlem stál někdo, koho neznám...Měl kruhy pod očima a na hlavě obří číro. A i když se ten cizí člověk vysprchoval, pořád úplně nevypadal tak, jak si sám sebe představuju. :-)
Hlavní bylo, že jsem neměl žádný bolehlav...Nejsem žádný puritán ani abstinent, ale z divokých pijatik jsem už vyrost...Na večírku jsem se v popíjení neomezoval, ale už vím, co zkousnu a co ne...stárnu?
Když jsem v Olmíku občas přebýval na kolejích, bylo to na těch v Neředíně. Jsou na konečné zastávce trasy tramvaje a poblíž je krematorium, podle které se ta zastávka jmenuje. Takže když tam jedete, tramvaj ohlásí větu, ze které báhá mráz po zádech: "Krematorium - konečná zastávka". A když jedete zpátky, tak další zastávka je u hřbitovů, takže tramvaj hlásí: "Krematorium. Příští zastávka Hřbitovy." Docela morbidní, ne?
Tentokrát mě ale hodili na kolej v centru města. Vlastně kousek od naší školy, ale v infocentru mi blbě poradili, takže jsem cestou od školy obešel celé centrum Olomouce dokola. Možná mi poradili nějakou okružní trasu, abych se moh pokochat. Koleje v Neředíně i tyhle v centru jsou strašně pěkné s moderním vybavením...Je to tam samá buňka se třemi až čtyřmi pokoji, které mají společnou koupelnu, záchod a kuchyňku. Když jsem to srovnával s tím, jak jsem v Praze bydlel na Hvězdě, kde jsme měli umývárnu, záchody i sprchy společné pro celé patro, kde bylo asi čtyřicet pokojů, tak to je asi jako rozdíl mezi Ferarri a Trabantem :-))) Takže takové situace, jako že jdete do sprchy a nejdřív dovnitř zavoláte "kluk nebo holka?" a když se ozva "holka", tak musíte počkat, tak toho jsou v Olomouci ušetřeni. :-)))
Když jsem se šel ubytovat, zjistil jsem, že v přízemí kolejní budovy je velká tělocvična. Přes skla totiž bylo vidět jak si tam možná takových padesát mladých slečen v elastických úborech dává aerobik. Byl to zvláštní pohled :-))) Než jsem se doplazil přes půl města na kolej, byl jsem docela strhaný, a vidět ta pružná mladá těla, mi teda nedělalo vůbec dobře
